tyden.cz: Vycházející hvězdy české filantropie: “Hledáme své štěstí.”
Peníze nerostou na stromech. A to ani ty, které nabízejí ve svých grantových programech neziskové organizace. Nadace VIA, kde tuto sezonu hostuji, se proto poslední dobou hodně snaží hovořit o individuálním, soukromém dárcovství.
Peníze nerostou na stromech. A to ani ty, které nabízejí ve svých grantových programech neziskové organizace. Nadace VIA, kde tuto sezonu hostuji, se proto poslední dobou hodně snaží hovořit o individuálním, soukromém dárcovství. Kupříkladu minulý týden uspořádala setkání, při němž se o svou osobní zkušenost podělili tři muži: Karel Janeček, Martin Hausenblas, Libor Malý. Již v mladším věku uspěli v byznysu a nyní se začínají rozhlížet kolem sebe. Zkoušejí vnímat svět i jinak než přes podnikání a mimo jiné zjišťují, jaký užitek by mohly přinášet jejich peníze.
Finanční matematik Janeček, jehož společnost (RSJ) se zabývá burzovními transakcemi, je mediálně nejviditelnější, neboť se chopil tématu korupce a obklopil se známými tvářemi. Ústecký selfmademan Hausenblas, který vybudoval celoevropsky úspěšnou firmu na potiskování textilu (Adler), vysílá talentované studenty ze svého rodného kraje na zahraniční elitní školy. Libor Malý prodal před rokem své internetové portály na zprostředkování práce (jobs.cz, prace.cz) a nyní pomáhá především Tibetu. Prvně jmenovaný založil novou nadaci (Nadační fond proti korupci), druhý vytvořil vlastní dárcovský fond (Stipendijní fond Renesance), třetí využívá již etablovanou organizaci (Člověk v tísni). Nechme je chvíli vyprávět o jejich pohnutkách vlastními slovy, byť v novinářské zkratce znějí ty příběhy až příliš plakátově.
“Dlouho mě zajímala jen matematika a byznys. Pak jsem si uvědomil, že se jako celek neposuneme dál, dokud se budou rozkrádat zdroje a veřejná správa bude fungovat takhle blbě,” přiblížil své motivace Karel Janeček a pokračoval: “Vím, že společnost nikdy nebude úplně ideální. Kazí nám to jedno procento špatných lidí, což je biologická danost, ale svým způsobem prospěšná: cvičí nás v ostražitosti. Takže i zlo je dobré, ale musí ho být právě jen ta jedna setina. A my musíme nastavit systém tak, aby ho nebylo víc. V první řadě je třeba vyšoupnout ‘zjedy’ z parlamentu a nahradit je lidmi s vyššími etickými hodnotami.” Janeček prý do tohoto úsilí momentálně vkládá devadesát procent svého času a energie, nicméně politickou stranu zakládat nechce. “Nebavilo by mě to,” dušuje se.
“Hromadění předmětů nemá žádnou logiku. Ale co s tím, když každý chlap potřebuje kontakt s nějakým smyslem?” Martin Hausenblas se nebojí mluvit intimně. Před časem vycouval z řízení své firmy a vydal se hledat nové podněty, čili “navázat spojení sám se sebou”, jak říká. Potápěl se v Austrálii nad korálovými útesy, putoval pěšky Saharou, pak se znova potápěl – na stejném místě. “Když jsem viděl, jak ty fantastické útvary člověk za pár měsíců dokázal zničit, rozbrečel jsem se v moři do masky. A uvědomil si, že moje téma zní: udržitelnost.” Když tento muž zaníceně hovoří o svém prozření, není důvod mu nevěřit. Navíc se tématu chopil s rozmyslem: vysílá mladé Ústečáky poznávat svět, aby nestrávili život nadáváním na poměry a zkusili jednou svému kraji vrátit, co se naučili.
“Lidská společnost je v podstatě stroj jako každý jiný: když nebudeme průběžně investovat do jeho oprav, rozpadne se,” spustil věcně Libor Malý, kterého neziskovky někdy rozčilují – například svým lhostejnějším přístupem k domluveným termínům. Svého času se věnoval vymýšlení způsobů, jak uplatnit děti z dětských domovů na trhu práce, postupně se jeho zájem přesunul hlavně do Himálaje: “Když jsem poznal tibetský přístup k životu, řekl jsem si, že nesmí zmizet ze světa.” Pomáhá stavět v Asii školy, dokázal uspořádat třímilionovou sbírku na pomoc obětem zemětřesení, nyní staví buddhistické chrámy na Šumavě. “Peníze jsem nikdy neměl rád. Ve firmě jsem na to měl lidi, ale teď se musím starat sám. Řeknu vám, je to opruz,” svěřil se miliardář, který nadále hodlá pracovat jen pro svůj dobrý pocit.
Sytý hladovému nevěří, zní klasické rčení, které samozřejmě platí i naopak. Starosti rentiérů, kteří objevují půvab dobročinnosti, jsou na hony vzdálené české každodennosti, zatracovat jejich dobré úmysly by ale nebylo fér. Někdy jich člověku muselo být spíše líto: čím mluvili upřímněji a bezprostředněji, tím víc se zdálo, že v relativně zralém věku teprve objevují půvab normálního života a začínají si užívat jeho všední, obyčejné stránky – byť tak někdy činí na hranici esoteričnosti a s plnější kapsou než ostatní. Sympatické bylo jedno: svou dobročinnost nechápou jako oběť. Karel Janeček: “Dělám to kvůli sobě, jsem takhle mnohem spokojenější.” Martin Hausenblas: “Stačí rozhodovat se spontánně správně. A dostaví se opravdu nádherný pocit.”
V sále seděly desítky potenciálních dárců, bez jejichž štědrosti se do budoucna tuzemská charita neobejde. Korporace už sice pochopily, že se tady musejí chovat podobně odpovědně jako ve vyspělých zemích, nicméně firemní filantropie má své meze. A právě jednotlivci jako je Janeček, Hausenblas či Malý mohou českým nadacím zajistit nejen kýženou stabilitu a nezávislost, ale i zdravé, konkurenční prostředí: na peníze investované do “svého” tématu si lépe dohlédnou. Rozumný přístup k dobročinnosti formuloval Libor Malý: “Filantropie je byznys jako každý jiný. Jen místo peněz přináší radost.”
Seriál Marka Šálka vychází každou středu