Martin Hausenblas

Česká partitokracie: malý zájem členů střídá úprk

V teoretických poučkách by se Martin Hausenblas vyjímal jako dobrý kandidát na ideálního politika – majitel úspěšné firmy našel „nový smysl života“ v péči o vlastní okolí a město. Založil fond na podporu talentovaných vysokoškoláků a internetový diskusní portál o politice „I love Ústí“. To měl být jen start. „Sám už jsem úspěchu dosáhl, teď mi jde o to vrátit z něj něco společnosti,“ říká sympatický třicátník, který se nakonec rozhodl pro přímé angažmá a plný nadějí vstoupil do nově se formující politické strany TOP 09.
Jenže – něco se zadrhlo. Rok a půl po vyzvednutí členské průkazky je z Martina Hausenblase člověk, který o politických stranách mluví zásadně jako o „prohnilých strukturách“ a z té své znechuceně odešel. Aniž by to tušil, stal se jedním z mnoha. Členové českých stran ve velkém prchají a zdá se, že partaje z toho mají radost.

Lídr se nefackuje

Stačí si vzít tři největší a je jasné, že tu něco nehraje. Jen z ODS odešla za poslední rok celá desetina členské základny (tři tisíce z celkových třiceti tisíc členů). Stovky odpadlíků hlásí ČSSD a TOP 09 „zamrzla“ na počtu zachyceném při minulých volbách. Takže po nedávném odhalení, že české politické strany řídí zemi a vyhledávají k tomu ve svých řadách vhodné lidi při velmi nízkém počtu členů, je tu ještě výbušnější novinka: i část tohoto minima teď odchází.
Zůstaneme-li ještě na moment u severočeského podnikatele, sám Martin Hausenblas vysvětluje vrácení průkazu několika důvody. Zaprvé nemohl ve straně najít dostatek opory: sotva prý uvěřil, že získal své kolegy pro správnou věc, zachovali se při hlasování naprosto opačně. „Nebylo to přitom kvůli opačným argumentům, ale proto, že je k tomu vyzval stranický předák,“ popisuje mladý podnikatel své rozčarování. Skutečně klíčová volba o změnách územního plánu se tak prý v jeho severočeské TOP 09 řídila klientelismem a plány místních podnikatelských bossů. Konkrétní důkazy o napojení politiků na stavební firmy jsou podle něj v kraji veřejně známé, ale na otázku, proč tedy o potížích neinformoval stranické centrum v Praze, jen mávne rukou. „Přemýšlel jsem o tom, ale pak jsem si řekl, že je taková regionální věc pod jejich rozlišovací schopnost a nikdo by se tím nezabýval,“ tvrdí.
Druhým důvodem, proč po půlročním angažmá hodil ručník do ringu, byl incident místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, který na ulici vrazil facku mládenci, jenž na něj vulgárně pokřikoval. „Došlo mi, že k lídrovi, který není schopen zvládnout ani sám sebe, nemohu být loajální a nechci pod ním dál pracovat,“ vysvětluje Martin Hausenblas.
V současné české debatě se přinejmenším část podnikatelova poselství trefuje do černého. To, že se české politické strany čím dál zřetelněji místo hledání a prosazování veřejného zájmu věnují uspokojování soukromých potřeb svých vlivných členů a „spřízněných“ podnikatelů, proniklo už i do zahraničních zpráv; naposledy britský týdeník The Economist v jednom ze svých listopadových článků nazval Česko „prohnilou partitokracií“. Zdejší politologové to vidí stejně tvrdě: „Ze stran se skutečně do značné míry staly firmy usilující o rozdělení politické moci za účelem zisku svých členů,“ říká například Michal Klíma z Metropolitní univerzity Praha. A veřejnost o tom nepochybuje: podle čerstvého průzkumu CVVM je o zkorumpovanosti místních partají přesvědčeno plných 81 procent voličů.
S druhou polovinou Hausenblasova příběhu a rozhodnutím nechat znechuceně stranu „šíbrům napospas“ je to už složitější. Také tady jde o všeobecně sdílený názor: šance na zlepšení poměrů je podle stejného průzkumu CVVM minimální, a proto nemá smysl do stran vůbec vstupovat (tomu, že lze vstupem něco změnit, věří podle CVVM jen čtvrtina Čechů). Jak ale taková rezignace a případný odchod ze strany může mizerné poměry zlepšit? To se průzkumy neptají a neví to ani Martin Hausenblas. „Pro mě bylo důležité, že na další vnitrostranické žabomyší války jsem už zkrátka neměl sílu,“ argumentuje. „Uvědomil jsem si, že od politiky jsem vlastně čekal něco trochu jiného. Když jsem dal energii do nadačního fondu, bylo to hned vidět, v politice uteklo půl roku a nestalo se vůbec nic, žádné výsledky, žádné odstavení některých nedůvěryhodných lidí z vedení. Samozřejmě že to asi nejde hned, ale zdálo se mi to i do budoucna beznadějné.“

Analýzy netřeba

V zemi, kde s vírou, že „něco změní“, vstupovaly svého času statisíce lidí do totalitní komunistické strany, je taková beznaděj ze svobodné demokratické politiky překvapujícím zjištěním. Přitom o to zajímavějším, že ještě po celou první dekádu nového tisíciletí stranám členů aspoň mírně přibývalo.
Kdo by však čekal, že ve stranických sekretariátech budou k tomu jevu shánět nějaká data, organizovat průzkumy a sepisovat analýzy, ten by se přepočítal: partajní elitu úbytek členstva vůbec nezajímá. „Stejně by to nic neřeklo,“ odpovídá hlavní manažer ODS Jan Kočí na otázku, jaké že jsou motivace tří tisíc jeho kolegů, kteří podle statistik v uplynulém roce svlékli stranický dres. „Nikdy jsme podobné průzkumy nedělali a myslím, že by to byla jen tříšť různých důvodů,“ je přesvědčen Kočí. Téměř identická situace platí i pro opoziční ČSSD. Ani sociální demokraté si přitom nedělali žádné podrobnější analýzy a o propadech hovoří jako o „přirozené obměně“ členů.
Soudě podle zmíněného negativního náhledu čtyř z pěti Čechů na partaje z výzkumu CVVM – zalepení díry po odpadlících bude přitom pro strany stále tvrdším oříškem. Takže by se zdálo, že mají před sebou skutečný zapeklitý problém. Anebo ne?
„Ta představa o korupci je nesmyslná. Normálně a férově pracujeme. Ale lákat lidi, ať k nám vstoupí a přesvědčí se sami, je nesmyslné. Přišla by spousta nezkušených nováčků, kteří záhy pochopí, že to není pro ně. A situace bude ještě složitější,“ říká Jan Kočí. Řada buněk ODS se totiž podle něj i dnes jen těžko vyrovnává s problémem, že se na jednání nedostaví ani polovina místních členů; schůze se pak musí zrušit a svolávat znovu. Situaci, kdy je straníků sice méně, ale aktivnějších, tak vlastně strana podle hlavního manažera vítá, neboť je díky tomu „akceschopnější“. Úplně stejně považuje „nalákání příliš mnoha lidí“ za nebezpečné i místopředsedkyně čtyřapůltisícové TOP 09 Helena Langšádlová. „My vlastně ani o moc víc členů neplánujeme,“ vysvětluje. „Není to o množství, ale o kvalitě. Lidí ochotných k dlouhodobé aktivní politice je málo, četla jsem, že jen mezi deseti a patnácti procenty společnosti.“

Vyměnit! Ale za koho?

Jaroslav Kuchař by na sebe mohl být po posledních volbách právem hrdý. S nápadem na jednoduchý vzkaz: „Vyměňte politiky!“ se mu podařilo zaplnit nebývalým způsobem mediální éter, získat pro dobrovolnou spolupráci řadu mladých umělců a osobností a ve finále dosáhnout i skutečného výsledku v podobě známé „kroužkovací revoluce“, kdy Češi na kandidátkách upřednostňovali neznámá jména před těmi zavedenými, leč různými skandály ušpiněnými starými.
„Byl to úspěch, to ano, dnes mě však naplno ovládá pocit zklamání,“ říká překvapivě pan Kuchař. Jak totiž vysvětluje, většina z toho, co mu na politice vadilo, zůstává i nyní ve starých kolejích. „Ti hlavní manipulátoři jsou skrytí v pozadí. Je zřejmé, že vyměnit nejviditelnější tváře vpředu prostě nestačí,“ dodává. „Chtělo by to něco většího, nějakou pořádnou změnu. Víc to nedokážu pojmenovat, jen to tak cítím.“ A proč tedy on sám nevstoupí do ně„jaké strany, aby ji zkusil změnit zevnitř? „Sám jsem nikdy nechtěl být politik, jsem spokojený jako podnikatel,“ odpovídá Jaroslav Kuchař.
A podobnou odpověď – jen v dílčích obměnách – lze slyšet od mnoha dalších zástupců iniciativ, které se dnes proti „zkorumpovaným partajím“ vymezují. „Jde i o celkové prostředí, je to hodně mužský svět a jako žena bych se tam necítila dobře,“ popisuje svůj důvod, proč se i přes „silnou potřebu zlepšovat politiku“ nakonec pustila do věci jen nepřímo, socioložka Tereza Stöckelová, nyní jedna z vůdčích osobností hnutí bouřícího se proti vládním reformám ProAlt.
Kdo by tedy měl místa po „vyměněných“ politicích zaplnit? „Naše aktivita má strany ovlivňovat a měnit k lepšímu. Cílem je, aby se znovu staly přitažlivějšími i navenek, a pak se ti lidé objeví,“ odpovídá Stöckelová s tím, že její hnutí hlásící se otevřeně k opoziční ČSSD už do svých řad získalo tři stranické poslance a politici s ním nad různými tématy pravidelně diskutují. „Pravda ale je, že jsem čekala víc,“ shrnuje mladá socioložka, „i větší zájem o nás.“

Na cestě do neznáma

„Česko není se svým úbytkem zájemců o politickou organizovanost výjimkou, totéž se děje prakticky v celé Evropě. A výzkumy ukazují, že může dále pokračovat,“ říká politolog z Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček a připomíná, že například v sousedním Rakousku, které se dlouhodobě chlubilo jednou z nejvyšších veřejných účastí v politice (například sociálních demokratů je ve srovnatelně velké zemi jako Česko dodnes půl milionu), ubyla během posledních deseti let více než čtvrtina straníků.
Jak už bylo řečeno, české strany zatím nápady, jak možnou další vlnu odchodů zastavit a nabrat novou krev, neoplývají. „Je nám jasné, že se nemůžeme uzavřít, jinak by místní organizace zdegenerovaly a ztratíme podporu voličů,“ připouští už citovaný manažer ODS Jan Kočí, ale jedinou viditelnou snahou takový osud odvrátit je nová smlouva o větším zapojení spřátelených Mladých konzervativců a také čerstvá podmínka stanovující maximálně čtyřměsíční lhůtu na rozhodnutí o členské přihlášce (dosud často lidé čekali na přijímací verdikt třeba rok a řadu z nich to údajně otrávilo natolik, že nakonec z žádosti vycouvali). Jinak – v pokusu zastavit vlnu odchodů ODS přece jen vymyslela originální nápad: věrní straníci dostanou na svůj průkaz slevy ve vybraných obchodech. „Nové lidi to sice nepřiláká, ale pro ty, kteří už u nás jsou, je to jistě vítaný bonus,“ říká Kočí.
Neochota stran otvírat se novým lidem a neochota nových lidí do stran vstupovat nenesou pro změny v české „partitokracii“ zrovna nejveselejší zprávu. A podle politologů bude chuť ke stranickému angažmá do budoucna u lidí spíš klesat. Příčin je celá řada, od tlaku stále kritičtějších médií, způsobujícího u části lidí obavu z negativní publicity, přes už zmíněnou nechuť prosazovat něco v prostředí, kde se „necítím dobře“, až po fakt, že – aspoň podle studií expertů – lidé dnes přemýšlejí mnohem méně ideologicky vyhroceně než dřív a je pro ně stále obtížnější identifikovat se s nějakým užším politickým proudem.
Je to nepochybně i proto, že v současnosti se pro každého zájemce otvírá stále širší a pestřejší paleta možností, jak se zapojit do veřejného prostoru – prostřednictvím nejrůznějších iniciativ nebo občanských sdružení, diskusních fór, ale třeba i jen obyčejného Facebooku. Něco podobného ostatně předznamenal i v Česku několik let starý výzkum Masarykovy univerzity, podle nějž by se relativně velká část lidí chtěla nějak k politice vyjadřovat, o působení v některé straně je však ochotno uvažovat pouze necelých pět procent Čechů.
„Jisté je, že jsme uprostřed systémovější proměny stranické politiky, jakou jsme dosud znali,“ říká Lubomír Kopeček. Jaký efekt tato změna může přinést, zatím nechtějí analytici odhadovat. „O tom se vedou vášnivé diskuse, jedním z možných scénářů je mnohem rychlejší vznikání a zanikání nových stran a jejich následné střídání ve vládě a parlamentu,“ dodává Kopeček.

Zas a znovu

Na něco podobného přitom sází i v úvodu zmíněný Martin Hausenblas. „Scházím se teď s řadou lidí podobně nespokojených jako já a přemýšlíme, jak založit nějakou novou politickou sílu,“ říká severočeský podnikatel. Ta přitom – jak říká – nepřijme do svých řad „žádné prospěcháře“, o což se postará on sám spolu s „několika dalšími slušnými lidmi z regionu“. „Pokud někdo z nás zájemce zná a ví o jeho neférovosti, měl by mít právo veta,“ vysvětluje své čerstvé plány podnikatel.
V čem se tak ale strana bude lišit od všech ostatních, které rovněž nestojí o žádnou vnitřní opozici? „V názorech se lišit můžeme, to společné je však přesvědčení, že se nekrade, a vysoký morální kredit,“ říká Hausenblas s tím, že možné selhání kolegů zajistí „přísný etický kodex, při jehož porušení bude strana nekompromisní“. „Jsme teprve na začátku, samozřejmě se to může pokazit,“ připouští Martin Hausenblas. „Pokud se to ale stane, nezbude mi nic jiného než odejít a zkusit to zase znovu.“