tyden.cz: Potkal jsem Yettiho. Seznamte se: Martin Hausenblas
V nadaci se mnou zacházejí vlídně. Svědčí o tom už to, že jsem dostal stůl v kanceláři “rozvoje filantropie”, kde bývá nejveseleji. Plánují se tady večírky všeho druhu, ať už se jedná o “zasedání přípravného výboru” před blížící se dobročinnou aukcí, “pracovní setkání s partnery” soutěže o největšího filantropa či “charitativní večeři” s významnými dárci.
V nadaci se mnou zacházejí vlídně. Svědčí o tom už to, že jsem dostal stůl v kanceláři “rozvoje filantropie”, kde bývá nejveseleji. Plánují se tady večírky všeho druhu, ať už se jedná o “zasedání přípravného výboru” před blížící se dobročinnou aukcí, “pracovní setkání s partnery” soutěže o největšího filantropa či “charitativní večeři” s významnými dárci.
Okolo “významných dárců” se toho tady vůbec točí hodně, slýchám o nich takřka na každém kroku. A dlouho jsem je považoval za stejně mýtické bytosti jako je třeba Yetti nebo Krakonoš. Minulý týden jsem jednoho spatřil na vlastní oči.
V honosném prostředí Prague Bussinnes Clubu, což je prvorepubliková vila v rezidenční čtvrti plné ambasád a konzulátů na pomezí pražské Bubenče a Stromovky, proti mně sedí uhlazený blondýn v černém obleku se stříbrnou vestičkou. Mluví tiše a rozvážně, formuluje přesně, nebojí se být osobní: “Podnikat jsem začal v osmnácti letech. Tehdy bylo krátce po převratu, s mamkou jsme z výprodeje nakoupili zásoby krachujícího státního podniku a prodali je do střední školy. Vydělali jsme na tom čtrnáct tisíc korun a já si říkal: ´To je ono, tohle chci dělat: obchodovat.´” Dnes je Martinu Hausenblasovi osmatřicet a má vyděláno na zbytek života. A taky úplně jiné starosti než kdysi.
Jakejpak chudák?!
“Máma pak začala k nám na sever dovážet zeleninu z Lovosicka, kde se narodila. Zničila si na tom zdraví a musela podnik zavřít,” vypráví vycházející hvězda české filantropie. Rodák z Ústí nad Labem v té době studoval na tamní fakultě informatiku, ale školu nedokončil. Začal pracovat jako distributor tehdejšího hubnoucího hitu (Herbalife) a za pět let nasekal dluh 340 tisíc korun. “Bylo mi třiadvacet a připadal jsem si úplně na odpis. Domů jsem se vracet nechtěl, protože bych to bral jako prohru, tak jsem třeba čtyři dny jsem ležel v posteli, brečel a litoval se. Nebo jsem stál před zrcadlem a koukal na sebe, na toho chudáka a lúzra.”
Ve vyprávění Martina Hausenblase následuje pasáž, která působí až americko-kýčovitým dojmem: “Jednou jsem dostal hroznej vztek. ´Hele, jakejpak chudák?!´ řekl jsem si. A zavolal člověku, který mě už předtím několikrát pomohl z nejhoršího. Zeptal se mě: ´Jsi úplně na dně? Tak to je dobře, budeš se moct pořádně odrazit. A moc se tam nezabydluj, aby sis nezvykl.´” Ponížený ústecký selfmademan si půjčil další peníze, znova nakoupil zboží, začal prodávat jako o život. “Postupně se ta hrůza začala odvalovat a někdy v té době mě oslovil spolužák ze střední školy s nabídkou vlastního byznysu.” Dva kamarádi založili menší reklamní agenturu.
V devadesátých letech často stačila kombinace odvahy, usilovné práce a trochy štěstí, aby přišla zlatá rána. “Když se blížil vstup do Evropské Unie, hledali jsme něco i pro zahraniční trhy. Odletěl jsem do Číny, domluvil nákup textilu a začali jsme nabízet dodávky do čtyřiadvaceti hodin: trika, mikiny, větrovky, čepice – ´obrandované´ firemním názvem klienta.” Společnost Adler se stala jedničkou na českém trhu. “První rok jsme prodali dva kontejnery, další rok už jich bylo dvacet a dnes se podaří prodat třeba i kontejner denně,” líčí spolumajitel a svého času i generální ředitel firmy, jejíž obrat dnes dosahuje 350 milionů ročně.
Z řízení svého byznysu Hausenblas před čtyřmi lety vycouval. “Najednou jsem věděl, že mě ta práce nenaplňuje. Navíc to začalo limitovat firmu, také zdravotně jsem na tom nebyl nejlíp, o vztazích s blízkými ani nemluvě.” Hausenblasova podnikatelská kometa zpomalila, krize středního věku se potkala s pracovním vyhořením. “Jako kdybych se ocitl v důchodu. Nevěděl jsem, co dál, přitom jsem byl plný síly.” Aby se vyhnul nicnedělání, zmizel do Austrálie a snažil se pochopit, co mu chybí. Podobnou situaci řeší podnikatelé spíše přehozením na ještě větší výkon. Nenapadlo jej proto rozjet trochu jiný byznys, rozšířit “portfolio”? “Ne, to by bylo jako snažit se napít písku: pořád máte žízeň.” Hausenblas neváhá používat velká slova, která v českých poměrech znějí až pateticky: “Hledal jsem sebevyjádření.”
Následovaly další cestovatelské peripetie, tápající muž třeba putoval se skupinkou dalších odvážlivců pěšky Saharou, potom znovu odletěl do Austrálie, kde zažil jakési zelené prozření: korálové útesy, nad kterými se potápěl, byly poničenější než před rokem. Ve zkratce řečeno: výsledkem byl návrat do Ústí nad Labem a chuť proměnit své rodné město k lepšímu. “Dal jsem si dva měsíce, abych zjistil, co se to tady děje, a zkusil najít systematické řešení,” vypráví Hausenblas a jeho idealismus působí až nakažlivě: “Došlo mi, že lidé žijí izolovaně, že si hledí jenom svého a nezajímají se, co je za plotem. Čili ideální prostředí pro korupci a celkový úpadek.”
Spustil facebookové stránky s názvem I love Ústí. Když je navštěvovalo pět set lidí, začala o nové iniciativě referovat lokální média. Když si fórum získalo patnáct set “přátel”, zaznamenal to i magistrát: “Někdo tam třeba napsal, že v parku je nepořádek, strhla se kolem toho debata a město tam vyslalo uklízecí četu.” Nyní tato internetová komunita čítá 3700 hlasů a nedávno se v industriální baště severu rozpadla koalice ODS a ČSSD. “Nezpůsobil to náš facebook, ale zkrátka se výrazně zvýšila veřejná kontrola,” říká Hausenblas. “Najednou se propojili lidé, kteří se dosud neznali. A vznikla svobodná síť, která se už nedá tak snadno manipulovat. Město je teď mnohem víc pronervované, skoro nic se neutají.”
Lepší pocit neexistuje
Při pobytu v cizině si Hausenblas uvědomil, jak důležité je poznávání jiných prostředí a přístupů. A rozhodl se financovat mladým Ústečkům zahraniční studium. “Naučí se jazyk, získají sebedůvěru. A jakmile se jednou postavíte v cizině na vlastní nohy, doma už to pak zvládnete taky.” Začal shánět informace a došel k poznání, že nejlépe se mu o naplnění této vize postarají lidé, kteří mají příslušné know-how. Zaklepal proto na dveře Ústecké komunitní nadace. “Vyslechli si mne, tři měsíce o sobě nedali slyšet. Pak mi představili výsledek: dokonale připravený projekt.” Nadace se postarala o založení příslušného fondu, do něhož Hausenblas posílá desetinu svých osobních příjmů. Momentálně to činí půl milionu korun ročně.
Stipendijní fond Renesance už vyslal do světa šestnáct studentů. “Věřím, že když v tom vytrváme, podaří se nám proměnit zdejší klima. Ti lidé budou otevřenější, zorientovanější a jinak motivovaní, protože i jejich příběh bude jiný. Nebudou říkat ´Na mě se každej vykašlal, tak já se na každýho taky můžu vykašlat.´” Hausenblasovi stipendisté nejezdí jen na Západ, ale třeba i do Vietnamu či Austrálie. “Čím je prales různorodější, tím je stabilnější,” nabízí mecenáš srovnání z oboru, který mu je momentálně nejbližší: ekologie. A kolik času své charitě věnuje? “Vlastně žádný. Jednou za rok si sednu do výběrové komise. Nehlasuju, na to máme chytřejší lidi. Jen si pak s vítěznými uchazeči promluvím a snažím se je inspirovat, aby to svému kraji jednou vrátili.”
V dohledné době je prý Martin Hausenblas rozhodnut svou dosavadní podporu zvýšit. “Poprvé v životě mám pocit, že tady po mně může něco zůstat,” pochvaluje si svou novou roli. Může český byznys ze svých útrob vyvrhnout další podobné filantropy, kteří nevyžadují za svůj dar žádné “protiplnění”? “Jsem o tom přesvědčen. Budete se divit, ale mnozí opravdu bohatí podnikatelé žijí dost mizerné životy. Jsou upracovaní, vystresovaní, nešťastní. Například se pořád bojí, aby je někdo neokradl. A nějaké osobní naplnění? Nic takového tam často vůbec není. Přitom stačí jednou ochutnat, jaké to je, někomu pomáhat. Zjistíte, že lepší pocit snad neexistuje.”
Seriál Marka Šálka vychází každou středu